jak jsme skoncovali s prokrastinaci

Prokrastinace – jak jsme ji porazili a začali konečně něco dělat

Asi znáte ten pocit, kdy sedíte ve své oblíbené kavárně, upíjíte kávu a znovu přemýšlíte nad svými velkými plány. Máte před sebou úhledně seřazené vaše věci, přičemž dominantu tvoří krásný zápisník plný poznámek a velkých myšlenek. Ale jakmile uplyne den a vy si lehnete večer do postele, máte pocit že jste jen promarnili další den. A proč? Protože jste vlastně dohromady vůbec nic neudělali, vyhrála nad vámi prokrastinace. Proč tak dobře vím, jaký je to pocit? Byl jsem úplně stejný.

Na konci článku vás čeká 10 tipů jak přestat pořád něco vymýšlet a začít konečně něco dělat.

Celodenní prokrastinace jako náplň života

Máme společně s tátou, strejdou a Štefanem firmu, kde všichni vyděláváme poměrně dobré peníze. Máme stabilní lehce nadprůměrný plat za málo práce, občas za žádnou. Trávil jsem v kanceláři zhruba dva dny v týdnu, z toho jsem byl produktivní v řádu několika hodin denně. Dejme tomu 6-8 hodin týdně, 25-40 hodin za měsíc. Podařilo se nám najít tak úzkou specializaci, že máme jen pár konkurentů a zakázky jsou za dost peněz, tak nemáme takovou potřebu lítat po klientech a řešit problémy. Jasně, měli jsme a máme týdny kdy pracujeme všichni naplno, vyplývá to z povahy našeho podnikání, ale co chci říct je to, že jsem měl zkrátka hodně volného času. A jak to se stává po čase nejspíše každému, spadnul jsem do protivného stereotypu (ale přišlo mi to super!).

Jak vypadal můj běžný den

  • vstát v 8 ráno
  • uvařit kávu
  • projet Facebook
  • zavolat na 2-3 místa a zjistit jak běží výroba, jestli není potřeba něco řešit
  • projet Twitter
  • uvařit oběd
  • projet Facebook
  • uvařit kávu
  • přečíst zprávy
  • uvařit kávu
  • udělat večeři
  • pustit si film
  • spát
Ale přitom jsem se udržoval ve stavu, kdy jsem měl pocit že mám milion úkolů, které hoří. Připadal jsem si asi jako tahle paní.
Poměrně dlouhou dobu se mi to zdálo jako ideální nastavení života, ale pak mě celodenní prokrastinace dohnala. Co to sakra je tohleto! Pomalu jsem přicházel na to, že mi taková denní rutina nevyhovuje a začal jsem přemýšlet nad tím, jestli je tohle opravdu to, co chci dělat. A vůbec, chci vést takový život v budoucnu? Nebo snad rovnou celý život? Bylo těžké to říci nahlas, ale NEBYLO. A tak jsme začali přemýšlet, co s tím budeme se Štefanem dělat.
Prošli jsme svoje nové nápady, oprášili některé staré, ale o rok později jsme byli pořád na stejném místě. Hodně jsme přemýšleli, ještě více mluvili, ale nic NEDĚLALI.

Útěk před stereotypem a životním klišé

Vykašlal jsem se na to a začal jsem se soustředit na jinou věc. Na věc, která mi později naprosto změnila perspektivu, kterou nahlížím na svět a kompletně překopala můj životní styl. Společně s Luckou (LINK) jsme se rozhodli, že se na nějakou dobu přestěhujeme na druhou stranu zeměkoule – do Kanady. Lucce trvalo rozhodnutí jeden večer, já jsem vedl týdny vleklé diskuze se svojí hlavou, jestli je to něco co si můžu vzhledem ke svým závazkům a povinnostem dovolit. V podstatě nikdo v našem okolí z toho nebyl dvakrát nadšený a abych řekl pravdu, byl jsem z toho sám celý nesvůj a nejspíš také vystrašený. Měl jsem k tomu dva hlavní důvody.

Strach č.1

Za prvé, mám v sobě zakořeněný pocit, že bych měl následovat masy a žít život jako všichni ostatní. Dokončit školu, najít si dobrou práci a udržet si ji, pronajmout si byt, později koupit auto, pokračovat v kariéře a skončit ideálně s hezkým domem a Audinou někde kousek za Prahou. Zajet si na dovolenou zhruba na dva týdny v roce by mělo být už poměrně podezřelým luxusem. Problém je, že tohle je přesně opak toho, co chci. Prozatím. Rád se později usadím někde v horách, kde si postavíme soběstačný dům, ale až po tom, co uvidíme všechno, co vidět jde, nebo až se nám zkrátka bude opravdu chtít. Tohle jsem si uvědomil až po tom, co jsme se z Kanady poprvé VRÁTILI a je to jeden z důvodů proč jsme letěli zpátky.

Strach č.2

Za druhé, měl jsem velký strach z toho, jak se nám za velkou louží povede. Vždycky jsem se měl až moc dobře na to, abych se musel strachovat o to kde budu bydlet, za co budu nakupovat jídlo a jak si všechno sám zařídím. Jak se tam domluvíme? Co když nás někdo okrade? Co si máme všechno zabalit? Co když nenajdeme práci a nebudeme mít kde bydlet? Co nás to proboha napadlo? Děsilo mě asi všechno od kanadského imigračního oddělení na letišti až po to, jaké to bude mít status imigranta a pracovat jako uklízečka. Ale víte co? Možná je to těžké ze začátku, ale my jsme se během pár dnů otrkali a jak se říká: život nás naučil. Za ten půlrok strávený v Kanadě jsem se naučil více jak za poslední 4 roky na vysoké škole a viděl jsem toho víc jak za celý svůj život.
vermillion lakes Banff prokrastinace
Vermillion Lakes – Banff

Jak jsme porazili lenost

Doma jsem byl “projektový manažer”, co si o sobě myslel že je mistr světa který spolknul veškerou moudrost. To je prostě fakt. Náš byznys nestojí na nějakých mých nebo Štefanových zázračných obchodních schopnostech, které jsme se načili přes noc, ale na tvrdých dvaceti letech dřiny mého táty a Jirky, našeho firemního mozku. Já k tomu tak ale nepřistupoval a připadal jsem si, že dělám díru do světa. V Kanadě to bylo naopak – svět se snažil udělat pořádnou díru do mě. Musel jsem denně uklízet a počítat hromady špinavého ložního prádla a pracovat 15 hodin denně. Z práce jsem šel většinou rovnou spát, abych chránil sám sebe před vyhořením. Zároveň jsem měl ale dokonale čistou hlavu a prošel jsem jednou z největších životních proměn – z obsesivního velkomyšlenkáře, který akorát tluče hubou, do člověka, který svoje plány opravdu uskutečňuje. Teď už o svých nápadech s ostatními moc nemluvím, minimálně ne před tím, než ho rozplánuju do dílčích úkolů a pár těch úkolů udělám, abych měl co ukázat. V Kanadě jsme strávili krásných pět měsíců plných dobrodružství – šplhání po horách, průvodcování ve zvířecích koridorech, každotýdenní ježdění po dálnici s údajně nejkrásnější scenérií na světě a mnoho dalšího.
Sluneční brýle Puffinos prokrastinace
Náš nový projekt – sluneční brýle Puffinos

Návrat do starých kolejí…

Vrátili jsme se domů do Čech na Vánoce a na rychloodstudování semestru. Nevěřili byste, jak je jednoduché zapadnout zpátky do starých kolejí! Stačilo pár dnů, několik víkendů strávených na cestách za rodinami a byli jsme tam, kde jsme byli před tím, než jsme někam odletěli. Rozhodli jsme se rychle – pět měsíců bylo málo a letíme zpátky.

…a hned zase pryč. Skoncování s prokrastinací

Momentálně sedím v nejvyšším mrakodrapu v městě Calgary na západě Kanady, popíjím výbornou kávu a mám před sebou svůj načančaný zápisník. Rozdíl je v tom, že mám už téměř dopsanou svojí první knížku, otevíráme v Čechách rodinnou bioprodejnu s kavárnou, které se starám o kompletní marketing a spustil jsem s Luckou vlastní značku brýlí. Knížka se možná nebude prodávat a brýle nikdo nebude chtít, ale co na tom záleží. Místo zbytečného přemýšlení jsem zkusil něco jiného – začít věci opravdu dělat. A přináší to výsledky.

10 tipů jak přestat pořád něco vymýšlet a začít konečně něco dělat

Sepsal jsem deset pravidel, které sám používám k tomu, abych si místo produktivní práce nepouštěl Netflix a skutečně něco za den udělal. Tady jsou.
10 tipů jak přestat vymýšlet a začít konečně něco dělat

Co jsme napsali o našem životě v Kanadě: